Před týdnem jsem v textech věnovaných Pražskému jaru 1968 (během nějž byl tehdejší československý režim na Západě přezdíván ‘nejúspěšnější sociální demokracie Evropy‘) a čs. kulturnímu zázraku 60. let, způsobenému štědrou socialistickou dotací nekomerční kultury spojenou s postupným otevíráním až úplným otevřením svobody tvorby. Přes následnou okupaci se tento dobře promazaný stroj české kultury nepodařilo zastavit v exilu, ba v mnohých rozměrech ani doma v realitě normalizace. Zastavila ho až doba, kdy tehdejší ministr financí Václav Klaus starší vyřkl větu: „Musíme skoncovat s obrazem Československa jako země umění a kultury“. Jaké byly její následky a jaká je realita dnešní české kultury, o níž už i její ministři mluví jako o ‘zbytkovém rezortu‘?