Že jsme „občané dvou světů“, je teze, kterou přednesl v 18. století Immanuel Kant a měl tím na mysli, že stojíme jednou nohou ve světě, v němž je vše podřízeno přírodní nevyhnutelnosti, a druhou ve světě jednání podmíněného svobodou a myšlením. [1] Na jednu stranu Newtonovy zákony neoddiskutovatelně prokázaly přírodní determinismus, jehož je člověk jako bytost přírody součástí. Na straně druhé člověk není kladka nebo hodiny a jednání má podle Kanta svůj důvod v naší vůli, která se jeví svobodná. Svět jsme začali vnímat z těchto dvou hledisek, nicméně Kantova systematika se pokoušela překonat tenzi, kde do jednoty lidské zkušenosti světa pronikala rodící se experimentální věda.